Příběh bojovníka: Jiří Vašíček – hráč, který neuhne před žádnou střelou

Momentálně nemá jisté místo v sestavě Hradce Králové, občas dokonce vypomůže v 1. lize. Když se ale dostane na led, dělá pro tým maximum. Bojuje, dře a padá do střel. Jiří Vašíček je srdcař a hradečtí fanoušci ho milují. Ale jaký je jeho příběh, motivace, kde se v něm bere pověstná neústupnost a nezdolnost?

„Vzpomínám si, že v dětství jsem četl knížku Cesta za snem o českých hokejistech, kteří se snažili prorazit v NHL. Byly tam pasáže, kde skoro každý líčil, jak to měl těžké a musel dokázat, že je tam oprávněně, a nedat na sobě znát, že ho něco bolí nebo že už nemůže. I tohle mi pomohlo, protože jsem věděl, že když budu trénovat víc, tak se mi to může vrátit,“ vzpomíná na prvotní motivaci obránce, který získával zkušenosti v juniorském týmu Pardubic, poté dlouhodobě působil v Jindřichově Hradci a v pražské Slavii, kratší angažmá zažil v Brně a v Pardubicích.

Nebyl by to správný hokejový bojovník, kdyby šlo na ledě i mimo něj vše hladce. K trénování a hraní musel časem přidat ještě náročné povolání. „Po vojně v Jindřichově Hradci to bylo vůbec nesložitější, narodila se nám dcera. Hrál jsem 2. ligu, byl profesionál, ale peněz moc nebylo,“ vypráví pragmaticky. „Našel jsem si brigádu a přivydělával si v pekárnách. Hokej byl pořád na prvním místě, ale časem to bylo horší. Už jsem si říkal, že začínám být na extraligu ve 26 letech starý. Upínal jsem se na to, abychom s Jindřichovým Hradcem postoupili do první ligy a abych se stal plnohodnotným členem prvoligové společnosti,“ vzpomíná na těžší okamžiky. Z nich mu pomohl Vladimír Růžička, tehdejší trenér Slavie povolal Jiřího Vašíčka do vysněné extraligy.

Ale i v nejvyšší domácí soutěží a ve Slavii přišly těžké momenty. „V prvním zápase čtvrtfinále s Třincem jsem si zlomil ruku, bolelo to, ale když jsem viděl Růžu, že ho nenapadlo ani říct, abych si orazil, tak jsme se snažili s doktorem vymyslet, abych hrál. Měl jsem ortézu, opichy,“ popisuje zdravotní trable s tím, že soupeři o nich samozřejmě netušili. „Čtvrtfinále jsem odehrál s jednou rukou, dost to bolelo. Pak se to za týden čtrnáct dní posunulo dál, už to tolik nebolelo. Ale do toho jsem si v prvním zápase semifinále zlomil žebro, když jsem si dával pozor na ruku, abych do ní nedostal, tak mě narazili na mantinel,“ dodává zodpovědný obránce. Hořká příchuť sezóny poznamenané zraněními ale odezněla s extraligovým titulem, který se Slavii nakonec podařilo vyhrát (2007/08), i díky sebezapření Jiřího Vašíčka.

Kdo a jak ovlivnil kariéru Jiřího Vašíčka?

Dědeček
„Já jsem vždycky byl vedený dědou, abych věci, které dělám, dělal naplno a pořádně. Vedl mě k tomu, abych některé věci ubojoval. Vždycky se mi snažil ukázat, co jsem udělal špatně. Trochu mě od profesionálního sportu zrazoval. Říkal, že lidí, kteří se tím živí, je strašně málo a nemusí to vyjít. Tím mi dával motivaci, abych se zlepšil a dokázal, že to tak není.“
„V roce 2008 při titulu se Slavií jsem zažil jeden z nejlepších okamžiků, když jsem mu dal medaili a on s ní jel domů a lidi ve vlaku ho zastavovali a fotili se s ním a s tou medailí. Byl jsem rád, že na mě může být pyšný.“

Mládežnický trenér
„Tonda Slavík v Pardubicích mě ovlivnil v tom, že jsem viděl, že když je člověk tvrdý k sobě, tak to může někam dotáhnout. Vtloukal nám do hlavy, že se puku dá zabránit tělem a ukazoval nám, jak padnout do rány a pěstoval v nás takovou tu hrdost, že by každý pro ten znak, který má na prsou, měl něco obětovat. A když to zabolí, tak to zabolí, zaleduje se to a jde se dál.“

Vladimír Růžička
„V extralize ve Slavii už jsem se zaměřil víc na bojovnost. Hráči jsou šikovnější a já jsem si musel pomoct něčím jiným. Růža moc dobře věděl, že tyhle věci odmakám a odbojuju. Mockrát mi říkal, co ode mě chce a v čem jsou moje silné stránky a rozvinul je ve mně.“
„Moc mi pomohlo, že Růža chtěl, abych hrál, i když jsem nebyl stoprocentní. Věděl, že mu udělám nějakou službu i přes tenhle zdravotní limit. Člověk si strašně váží toho, když s ním počítá taková osobnost, i když není stoprocentně zdravý.“