#2 Kapitán Jiří Šimánek o Hradci: Opravdu krásných pět let

Jirko, jaké to je už třetí rok netrávit léto drilem na suché přípravě?
Je to krásné, když se člověk každý den nemusí tak fyzicky honit. Když mi sport chybí, tak si jako vášnivý golfista najdu klidně ráno před prací čas na golf. Když v 6 hodin na hřišti nikdo není, je to krása. A taky pravidelně chodím s kamarády z volejbalu na beach.

Ale pracovně jste u hokeje v Budějovicích pořád vytížený, že?
Během letní přípravy mám vždycky trochu víc práce. Noví hráči potřebují zařídit spoustu věcí, je potřeba taky připravit sportoviště. Vybírají se věci a výstroj na novou sezónu, to všechno zařizuji já. Před sezónou je to vždy takové hektičtější.

Vraťme se k vaší pětiletce v Hradci Králové, je nějaký moment, který si z té doby okamžitě vybavíte?
Hned si vzpomenu na zápas v Liberci, ve 12. kole první sezóny. V půlce jsme prohrávali 2:6 a otočili jsme to na 7:6 po prodloužení. No a taky prohrané zápasy v play off a konce sezón, to jsou spíš smutné vzpomínky. Třeba jak jsme vypadli proti Třinci 2018, na to jsem se ještě nedokázal ani znovu podívat v televizi.

A jak vzpomínáte na Hradec jako na město, kam jste rád chodil za odpočinkem nebo se třeba dobře najíst?
Ze začátku jsme se trochu rozkoukávali, ale Kudrnka (Jaroslav Kudrna) jako Hradečák nás provedl. Hned nás vzal Na Hrad na Plzeň, taky tam měli cokoliv, co se dalo obalit do bramboráku (usmívá se). Když už jsme město víc znali, zašli jsme třeba do Duranu na něco dobrého, spoustu času jsem jako golfista strávil na Roudničce. Ve městě jsou hezké parky, a taky jsem to měl z domu blízko do městských lesů.

Před první sezónou Mountfieldu HK nastal přesun celého týmu přes půl republiky do Hradce Králové. Cítil jste, že vás to jako tým o to víc stmelilo?
Celý tým šel úplně do nového prostředí, nic a nikoho jsme tu neznali. Ze začátku jsme se tedy hodně bavili a scházeli jen v rámci hokejového týmu, a proto byla parta v první sezóně asi nejlepší. Když se řeklo, že se jde třeba na pivo, šli úplně všichni. Nikdo nešel domů za 10 minut, nikdo nedostal pokutu, že jde první pryč (usmívá se).

Neměli jste strach hrát před cizími fanoušky a z toho, jestli vás přijmou?
Museli jsme je přesvědčit, že nám ten hokej není jedno. Chtěli jsme jim ukázat, že když budeme na ledě, tak budeme hrát za nás jako za tým, a taky pro ně. Potřebovali jsme je dostat na svou stranu a myslím, že za ty první roky se nám to povedlo. Diváci a kotel v čele s Birkowem byli vynikající.

Vám osobně se sezóna povedla náramně, metu 25 gólů od té doby v Hradci nikdo nepřekonal. Čím to bylo?
Sešlo se to, měl jsem dobré spoluhráče, měli jsme hodně ice-timu a s tím pak rostlo sebevědomí. Věřili jsme, že když to tam padá, můžeme rozhodovat zápasy i v závěrech, a to se často stalo. A taky k tomu patří i trochu štěstí.

Je taky štěstí dávat vítězné góly? V té sezóně jste jich dal 11, což je stále platný extraligový rekord.
Jak jsem říkal, měli jsme spoustu času na ledě hlavně v koncovkách, kde se nám docela dařilo. Trenér na nás spoléhal a tím pádem šance na gól, i vítězný, byla větší. Měl jsem prostě lauf a padalo to tam, ale pak jsem měl taky sezóny, kdy jsem nedal 20 zápasů nic.

Formace Kudrna-Mertl-Šimánek v Hradci mezi fanoušky stále rezonuje, byla to dosud možná nejúdernější linie v historii Mountfieldu HK. Co byste řekl ke svým tehdejším spoluhráčům?
Mertlík ještě předtím v Budějovicích byl spíš třetí, čtvrtý centr na černou práci. V Hradci se za dva roky vyhrál tak, že mohl odejít do KHL. Skvělý, pracovitý centr na obou stranách kluziště, on nám to tam odbruslil. No a Kudrnka, ten měl zkušenosti. Vždycky říkal, že my s Mertlíkem jsme od hezkých gólů a on dává ty škaredé. On je dával celý život, a hlavně to byla taková ta „svině“, která se soupeřům dostane pod kůži. Byl to hrozně šikovný a taky extrémně chytrý hráč. Klapalo nám to hned, po pár zápasech jsme věděli, kdo kde je, a vydrželo nám to celé dva roky.

Možná jako jediný hradecký hráč v historii jste se dočkal pocty, že po vašich gólech hrála speciální písnička. Jak jste si užíval, když jste z repráků slyšel legendární „Šimi, Šimi sem, Šimi, Šimi tam“?
To bylo krásné a taky vtipné. Dokonce jsem dostal obrázek od fanoušků, kde jsem já jako hokejista v sukni. Ten mám ještě schovaný doma.

Po první sezóně jste byl pro fanoušky hvězda, navíc jako kapitán tvář týmu, vaše fotka byla na všech billboardech a na autobusech. Jaké to bylo mít na sobě takovou pozornost?
Pro mě to bylo něco nového, ale užíval jsem si to. Když jsem pak třeba jel po Hradci taxíkem a chtěl zaplatit a řidič mi řekl, že včera byl dobrý hokej a že nic nechce, tak jsem na to koukal jak na zjevení. Takže nějaké výhody to mělo (usmívá se).

Máte v paměti nějaký váš gól ve lvím dresu?
Jako první si vzpomenu na krásný gól v prodloužení v Pardubicích ve druhé sezóně. Pak když byl první Královský ples, tenhle gól se tam promítal na plátně. A taky vyrovnávací gól na 6:6 chvíli před koncem v už zmíněném zápase v Liberci. To byla euforie.

A co váš poslední hradecký gól? Pátý zápas semifinále, rána přímo z buly. To je docela umění, ne?
To je pravda, to je kumšt. Ten gól jsem dal Šimonu Hrubcovi a v Budějicích pracuje jeho táta Standa jako trenér gólmanů. Když jsem se pak vrátil, tak mi hnedka připomněl, jak to probírali zleva doprava, jak jsem to tam mohl dostat (směje se). Řekli jsme si, že budeme hrát buly dopředu, já do toho bouchl a šup, bylo to tam.

Co se musí sejít, aby si hráč dal během roku dva góly do vlastní prázdné branky při ponechané výhodě?
No, to bylo taký krásný. Myslíte si, že máte na modré hráče, tak to tam dáte a on tam není. V prvním případě jsme v té přesilovce aspoň dali hned gól. Ve druhém jsem pojišťoval výhru Litvínova 3:0. Tam byl na modré Ríša Jarůšek, puk nějak přeskočil a jel přes celé hřiště do brány. Když jsme pak hráli nějaký další zápas na Spartě, byla signalizovaná výhoda a já měl puk za bránou. Vedle mě stál na mantinelu Bedýnka (Jaroslav Bednář), tak jsem mu to radši dal a jel jsem střídat. Nechtěl jsem zkompletovat zlatý hattrick jako David Moravec (směje se).

Dělali si z vás pak spoluhráči legraci?
To zase ne, ale jednu sezónu přišly oficiální hokejové kartičky. Z druhé strany bývá napsaná nějaká informace o hráči, nějaký pěkný výkon, hattrick nebo něco pozitivního. A já jsem tam měl napsané: „Dokázal si dát dva vlastní góly při výhodě v jednom kalendářním roce“ (směje se).

Ve které z těch pěti sezón jste cítili, že jste měli na víc, než kam jste došli? Bylo to v těch semifinálových letech?
Ono i v první sezóně proti Zlínu, který pak vyhrál titul, jsme hráli vyrovnanou sérii. Tři zápasy jsme prohráli v prodloužení, byly tam nějaké smolné odrazy. V té sezóně ani nebyl takový odskočený favorit, jako je teď třeba Třinec, takže jsme mohli překvapit a šance byla větší.

A co obě semifinále 2017 a 2018? Kde byl postup blíž?
Blíž jsme byli asi proti Brnu 2017. Tam byla škoda, že za stavu 2:2 jsme neuhráli páté utkání doma, ale i šestý zápas se prohrál v prodloužení. To si pamatuju dobře, protože jsem u toho byl na ledě. Dostali jsme sice bronzové medaile, ale byli jsme blízko tomu, abych si aspoň jednou v kariéře zahrál finále. Proti Třinci už jsme otáčeli z 0:3 na zápasy. Sice jsme dotahovali, ale byl to hrozný tlak, že už jsme nemohli prohrát. I když postupový gól Třince padl v prodloužení po odrazu od rozhodčího, takže ve finále i trocha smůly.

Hradec byl zatím vždy velmi vysoko po základní části, ale na velký úspěch v play off stále čeká. Co za vašeho působení pod Bílou věží týmu ve vyřazovacích bojích chybělo?
Je to od všeho trochu. V play off se hraje trochu jiný hokej, vyhrávají týmy, které mají propracovanou defenzívu a lepšího gólmana. I proto si myslím, že v první sezóně jsme měli velkou šanci uspět, protože za trenéra Draisaitla jsme hráli přesně takový hokej. V play off se nehraje krásný, bruslivý hokej, jako hrál třeba Hradec loni v základní části. Přijde soupeř, který vás bude doslova mlátit. Hrajete s ním čtyřikrát, pětkrát, nepřijde najednou jiný tým, který vám bude sedět víc. Zkrátka se to v Hradci nikdy nesešlo tak, aby v jeden moment skvěle zachytal gólman a byla vynikající obrana i útok.

V Hradci jste odehrál skoro tři sezóny s céčkem na dresu. Co by podle vás měl splňovat správný kapitán?
Měl by jít příkladem, hlavně na ledě a taky svým přístupem. Já i svou povahou nejsem člověk, který by o každé přestávce v kabině řval a nadával. Ale když mladší kluci vidí, že sedmatřicetiletý borec padne na ledě do střely, tak do ní pak sami padnou taky. Záleží na povaze a typu hráče. Někdo dá 60 gólů, někdo se popere, někdo lehá do střel.

Nastala ale za vašeho kapitánství přece jen situace, kdy jste musel v kabině zvýšit hlas?
Pamatuju si jeden případ, bylo to myslím třetí sezónu po zápase v Plzni. Tam jsem od plic klukům řekl, že zápas se může prohrát a ne odklouzat. Dřív jsem viděl, že i když se prohrálo, tak se makalo. V tomhle zápase to tak nebylo, nepracovali jsme jako tým. Ale ani tehdy to nebylo tak, že bych nějak víc hulákal, to já v sobě nemám.

O céčko jste přišel během třetí sezóny, prožíval jste to emočně nějak?
Pro mě to extra změna nebyla, nezáleželo na tom, jestli mám céčko, áčko, nebo nakonec nic. Pořád mi bylo 38 let a zodpovědnost za výsledek jsem měl úplně stejnou. Maximálně jsem si nepodával ruce s rozhodčími, to bylo vše.

A co váš konec v Hradci, potažmo v extralize? Cítil jste, že už je nejvyšší soutěž nad vaše síly?
Během posledního roku už ten můj bodový přínos nebyl takový a taky bylo vidět, že kádr se bude muset trochu změnit, protože jsme měli spoustu starších hráčů. Už od ledna jsem de facto věděl, že budu končit, takže jsem si to snažil hlavně užívat. Medaile z toho sice nebyla, ale aspoň přišel pěkný gól na závěr a završení opravdu krásných pěti let v Hradci.

Před definitivním koncem přišly ještě dvě skvělé sezóny v Chance lize v mateřském klubu. Jaké to bylo říct si nahlas: „Končím“?
Bylo to podobné, já už jsem od začátku sezóny věděl, že bude poslední, ať už dopadne jakkoliv. Cítil jsem, že už toho všeho bylo tak akorát. Snažil jsem se si to co nejvíc užívat, ale ono to šlo samo, když z 58 zápasů máte 49 výher. Atmosféra v týmu byla parádní.

Aktivní hokej vám zatím nechybí?
Občas se přes zimu chodím s ostatními starými pány u nás sklouznout, abych se aspoň trochu zpotil a dostal chuť na pivo. Chodí s námi třeba Standa Bednařík, generální manažer, pak Aleš Kotalík, Petr Sailer. Ale jak jsem říkal, já už před 20 lety propadl golfu, takže jsem spíš venku na hřišti a ruce mě nesvrbí. Teď jsem rád nahoře v kanclu a dělám jinou práci kolem hokeje. Dolů na led nebo na lavičku jako trenér mě to vůbec netáhne.