Štěpán Pokorný bojuje o místo: Univerzita a hokej? Skvělé spojení
Na tréninku Štěpána Pokorného nepřehlédnete. A to zejména díky červeno-oranžovým rukavicím, které ještě připomínají časy na univerzitě v USA. Kolínský odchovanec se ve svých čtyřiadvaceti vrací zpátky do Česka, kde by se rád v rámci try-outu prosadil do kádru A-týmu Mountfieldu HK. Po osmi sezonách za mořem mladý útočník dospěl, vystudoval a nyní touží po tom, aby prorazil i doma a prokázal, že univerzitní NCAA je jednou z nejzajímavějších cest k profesionálnímu hokeji.
Štěpáne, jak vám zatím příprava v Hradci líbí? Přece jen to asi musí být po těch letech za mořem určitá změna... Tréninky se mi líbí, první týden byl náročný, než si na to tělo zvyklo. Snažíme se navazovat na sebe víc a víc, také se směruje k prvním zápasům.
V Hradci jste už od druhého týdne suché přípravy v rámci zkoušky. Jak se vůbec zrodila možnost návratu na try-out? Já i agent jsme jednali především s panem Martincem, o tom, že tady budu na zkoušce. Jsem rád, že mi dali tuhle šanci a musím se o to poprat. Nevím, kolik odehraju zápasů, ale určitě se na ně moc těším. Trénujeme kvůli zápasům, takže se těším.
Při čekání na vás se po tréninku nechal Tomáš Pavelka slyšet, že máte dostat při rozhovoru pořádně zabrat, že jste v soubojích nepříjemný. To asi opravdu makáte ze všech sil, že? Snažím se, jak můžu. Jsem tady proto, abych přesvědčil, že tady být můžu, a že sem patřím. Co se týče Pačese, tak je pravda, že na sebe dost soubojově vycházíme a určitě tam byly nějaké věci při soubojích na hraně faulu. Pačes to ale bere v pohodě. Myslím, že si oba dáváme celkem zabrat (usměje se).
Ledy s vámi absolvuje také Filip Hronek, vybavuji si, že jste spolu taky absolvovali nějaké souboje ve dvojicích. To je počítám velká škola, že? Určitě je to znát, proč v NHL je. Je silově dobře vybavený, takže pro nás určitě dobře, že tady s námi může trénovat. Můžeme si z něj brát příklad a vzít si od něj dobré zkušenosti.
Když se přesuneme o pár let zpátky: Před odchodem do zámoří jste hrál rok v hradeckém dorostu. Najednou jste ale vyrazil poměrně brzo do zámoří. Proč? Byl jsem tady v Hradci tehdy moc spokojený, ale naskytla se mi dobrá příležitost. Vždycky mě lákalo hrát v Americe a udělat si k tomu následně i vysokou školu, dá se říct tak trochu zadní vrátka. Kvůli tomu jsem se tak rozhodl.
Nyní už asi můžete trochu hodnotit – byl to správný krok? Myslím si, že ano. Hrál se tam velmi kvalitní hokej. Jak v mládežnických a juniorských soutěžích, tak pak i na univerzitě. Především jsem si tam ale udělal vysokou, takže teď už se můžu soustředit jenom na hokej.
Vyprávěl jste, že si vás do zámoří vyhlédl Václav Prospal. Jak moc důležitý byl právě v začátcích v zámoří? Ano, pan Prospal si mě do zámoří vlastně vybral, hrál jsem za jeho tým. On byl ten, kdo mě do Ameriky dostal. Pro mě to byl vždy hrozně férový pán a trenér. Hrozně tvrdý trenér, což mě jako hráči dost vyhovuje. Když mě někdo může seřvat, ale na druhou stranu i pochválit – to mám rád. Udělal toho pro mě hrozně moc.
Jak jste to měl s bydlením v Americe? Odcházel jste jako středoškolák, takže jste počítám musel řešit i školu... Bydlel jsem v amerických rodinách prvních pět let, a pak jsem šel na univerzitu. Začínal jsem na Floridě, kde bylo skvělé počasí. Hodně jsme letadlem cestovali. Třeba do Michiganu a Minnesoty. První dva roky jsem si hodně zvykal na jazyk a obecně život v Americe. Byl jsem rád, jsem tam měl pana Prospala a mohl si s někým pokecat česky.
Bylo náročné si na americký život zvyknout? Bylo to těžké, hlavní první dva měsíce. Ale nejlepší je se nechat hodit do vody a začít plavat. Takhle nějak jsem tam to měl i já. Na druhou stranu je to možná ta nejjednodušší cesta, jak se jazyk naučit. Škola byla náročná, protože první dva měsíce jsem tam chodil do tříd, ale ničemu jsem moc nerozuměl. Takže jsem jen kýval, že ano, že souhlasím (směje se). Časem se ale všechno zlepšilo a dneska už umím anglicky stejně jako česky.
Co pro vás byl nejtěžší předmět? Některé musejí dávat zabrat v češtině, natož v angličtině... Nikdy mi ani v češtině nešla fyzika, takže v angličtině to bylo ještě mnohem horší.
Co přechod z dorostu do juniorky? Vyzkoušel jste si USHL a NAHL, dvě nejvyšší americké soutěže. První rok jsem byl v NAHL, a to v Jižní Dakotě, což byl trochu skok z horké Floridy, když bylo v zimě až -20 stupňů, takže to byl trochu šok. Ale jinak to bylo malé městečko, ve kterém neměli lidé nic jiného, než náš juniorský tým, takže stadion byl pořád narvaný. Hlavně jsme ale měli skvělý tým, za celou sezonu jsme prohráli nějakých osm zápasů a nakonec i vyhráli titul. Byl to opravdu skvělý zážitek. Moc jsem si ten první rok juniorky užil.
Jak jste titul oslavili? V Americe se smí pít až od jednadvaceti, takže nebyly žádné bláznivé. Jenom jsme se s kluky někde sešli a trochu slavili.
Následně jste si po roce v USHL vybíral, na jakou univerzitu půjdete. Mohl jste vůbec pořádně vybírat? Ano, v posledním ročníku juniorky jsem se dostal do fáze, kdy jsem se bavil asi s osmi školami a musel se rozhodnout. Záleží, co vám nabízejí za stipendium, protože americké školy jsou opravdu hrozně drahé. Pak záleží na tom, jakou má škola kvalitu, jestli chtějí, abyste hrál ještě juniorku, nebo vás chtějí hned. Všechno si to člověk musí porovnat a do toho všeho vám třeba nějaká škola dá i limit, do kdy se musíte rozhodnout. Takže jsem si to pak nějak srovnal v hlavě, a nakonec jsem si vybral Ferris State University. Měl jsem tam plné stipendium a věděl jsem, že budu hrát od začátku na univerzitě a nebudu muset hrát třeba další rok juniorku.
Jaký obor jste studoval? Vybral jsem si byznys, což je vlastně ekonomie a obchod. Pak už jsem jen studoval a nakonec dostal diplom.
Co vaše role v týmu, rostla postupem času? Hrál jsem od začátku stabilně, už od prvního roku, za což jsem byl hrozně rád, protože několik kluků na univerzitě první rok vůbec nehraje. Postupně jsem se posouval, hrál všechno, přesilovky i oslabení. Myslím, že jsem se na univerzitě hodně vyhrál. A poslední rok, kdy jsem byl už jako "senior" (ve čtvrtém a závěrečném ročníku), tak jsem dostal roli asistenta kapitána, za což jsem byl rád a moc si toho vážil. A pak se snažil ty mladší hráče i vést.
Jak bylo náročné spojit školu a hokej? Některé dny jsou náročnější. Někdy musíte do tříd před tréninkem jít, pak máte další trénink a odpoledne znovu do třídy. Pak máte úkoly a tak. Některé dny byly náročné, některé zase méně. Ale trefil nás také covid, takže hodně předmětů se přehodilo do on-line podoby přes počítač. Pak jsem do třídy ani chodit nemohl, což si myslím, že mi to i trochu ulehčilo. Fungovali jsme přes Zoom. Celkově to spojení má svá pro a proti, hlavně je potřeba naučit se si čas i organizovat, aby to člověk všechno splňoval.
Jak jste to měl s financemi? Stipendium často pokryje hlavně studium, ale hráči jsou jinak stále amatéři a přes léto si prý někteří musejí hledat i brigády... Já jsem měl plné stipendium, za což jsem byl moc rád. V týmu je většinou kolem třiceti hráčů a na každý rok se rozdá osmnáct plných stipendií, takže to škola musí šikovně rozdělit do té třicítky hráčů. O peníze jsem se ale během studia úplně nemusel starat. Měl jsem zaplacené bydlení, jídlo jsem si kupoval a vycházel jsem v pohodě. Ne, že bych si něco extra vydělával, ale nepotřeboval jsem během roku brigádu. Když jsem přijel domů na léto, tak jsem na brigádu chodil, abych si něco našetřil
Takže přes léto příprava na sezonu za mořem a taky brigády? To muselo být náročné, ne? Ano, ráno vždycky tréninky a pak jsem se snažil si něco přivydělat. Nechtěl jsem být závislý na rodičích. Dělal jsem různé věci – první rok jsem pracoval u dědy na fabrice, takže to byly takové úklidové práce, natírání a tak. Jeden rok jsem po odpoledních volal se sluchátky skrze různé linky a loni jsem i po večerech jezdil s autem jako kurýr.
Inspirací pro vás může být příběh Jakuba Siroty, který po návratu z univerzity prorazila až do reprezentace. To je hezká motivace, ne? Určitě jo. Sledoval jsem, jak přišel z univerzity a hodně se mu daří, za to jsem rád. A trochu mi to dává sebevědomí, že je univerzitní hokej kvalitní, a že je možnost takhle hrát hned extraligu. Dalším příkladem je Jáchym Kondelík, co hrál na univerzitě a pak i pár zápasů na farmě. Je to super vidět kluky z univerzity v extralize. Doufám, že budu pokračovat v jejich stopách.
Cornell University nyní přijede k přátelákům do Česka. Budete sledovat utkání týmů NCAA s těmi extraligovými? Mohlo by to být zajímavé měření sil. Když budu moct, tak to sledovat budu. My proti nim nehrajeme, ale hrají proti Spartě nebo Varům. Za Cornell hraje Ondra Pšenička, takže i pro něj super. Jsem na to hodně zvědavý, jak se s evropskými týmy porovnají, v zámoří se přece jenom hraje trochu jiný styl hokeje, je tam užší hřiště.
Co si myslíte o Univerzitním hokeji tady v Česku? Projekt se stále rozjíždí… Myslím, že to je super. Spojení univerzity a hokeje je skvělé. Pak když se stanete profesionálním hráčem v hokeji, tak je hrozně těžké si tu vysokou udělat. Doufám, že se to časem dostane na nějaký vysoký level, že tam pak budou moct ty hráči z univerzitního hokeje moct hrát profesionální hokej, bylo by to fajn.