Ralfs Freibergs: S manželkou jsme chodili na doučování češtiny

Ralfsi, co jste dělal v létě po světovém šampionátu? Užíval jste volna?
Nebylo toho zase tolik. Tři týdny jsem se flákal, na týden jsem vyrazil do Itálie, ale hlavně jsem si užíval Lotyšsko, odjel jsem z Rigy na venkov. Manželčiny rodiče mají dům u jezera, tak jsme u nich pobyli. S dětmi jsme si prošli Rigu, protože vloni, jak jsme vyhráli bronz, tak nebylo moc času, ale letos jsme si to vynahradili.

Musel jste se však udržovat v kondici. Je pro vás lepší trénovat individuálně?
Individuál mi vyhovuje, protože můžu být doma, kde jsem vždy jen dva měsíce, zbytek strávím v Hradci, takže sem do Česka nemusím cestovat tak brzy. Máme fajn partu kluků – já, Uvis Balinskis a Rodrigo Abols, se kterými společně trénujeme. Když se do toho pustíme, tak nevynecháme jediný den.

Letos budete mít lotyšského spoluhráče Oskarse Batnu. Už jste se ho v Hradci ujal?
Jasně, snažím se mu odpovědět na každou otázku a pomoct se vším, co potřebuje, ale není toho mnoho. Je to dobrý kluk a hlavně dospělý (usmívá se). Jen první rok v Česku potřebuje pochopit věci, které jsou tady odlišné.

Jaké jsou vaše sezonní cíle?
Musíme se dostat do TOP 4. Protože pokud se do ní nedostanete, jak jsme se vloni přesvědčili, tak je potom play off mnohem těžší. Osobně chci hrát co nejlépe, abych pomohl týmu.

Přesuňme se k vaší kariéře. Jak jste začal s hokejem?
Můj táta chtěl vždycky jako mladý hrát hokej, což se mu podařilo, ale jen na amatérské úrovni. Jednou mě vzal na mezinárodní zápas, byla tam cedule na nábor a on si jí všiml. Už jsem tehdy byl docela odrostlý, bylo mi devět, ale chytlo mě to a začal jsem hrát.

Jak je to v Lotyšsku s výběrem sportů? Je hokej první varianta?
Řekl bych, že ano. Máme zdravou rivalitu s basketbalem. Mám za to, že v srdci mají lidé hokej víc, ale basket je zase o dost méně finančně náročný. Hokej je asi o trochu víc populární.

Za mládežnické výběry Lotyšska jste hrál na několika akcích. Poté jste se přesunul do Ameriky. Co vás k tomu vedlo?
V Americe žije pár mých příbuzných. Vždycky jsem snil o tom, že se přestěhuju do USA a hokej mi v tom pomohl. O univerzitním hokeji jsem toho tehdy moc nevěděl. Nenapadlo mě, že většina hráčů tou univerzitní cestou vůbec nejde. Nakonec jsem se tam aklimatizoval, pochopil systém a jsem za to rozhodnutí rád.

Bylo to tedy hlavně kvůli hokeji, nebo jste si šel užít svůj americký sen?
Asi to bylo z obojího něco. Tím, že Lotyško je malá země, tak tam není takový prostor pro hokejový rozvoj, zároveň tam není ani příliš velká konkurence, takže se musíte někam přestěhovat, proto jsem se rozhodl pro USA.

Vy jste v USA získal bakalářský titul v oboru Finance a ekonomika. Jak složitě se to kloubilo s hokejem?
Rozhodně je složitější hrát hokej během studia, než opačně. Když bych tamní úroveň vzdělávání porovnal s Lotyšskem, tak rozhodně není tak vysoko. Stejně ale musíte dělat obojí, takže ráno jdete na trénink a potom máte celý zbytek dne na studium. Skloubit se to dá. Rozhodně bych ale všem univerzitní cestu doporučil, protože pak máte záložní plán.

Jaká je kvalita NCAA, když byste ji porovnal třeba k extralize?
Je to velmi rychlá a tvrdá soutěž. Pamatuju si, že jsme byli každý týden čtyřikrát v posilovně. Není zase tak technická, ale vyvažuje se to velkou soubojovostí, spoustou hitů a rychlostí.

Máte vystudovanou ekonomiku i trenérství, což jsou velmi rozdílné věci. Už víte, kudy se chcete po kariéře vydat?
Popravdě nevím. Pro všechny sportovce je konec kariéry těžký. Jsou svým způsobem hozeni do vody a musí se naučit plavat mimo hřiště. Určitě je lepší mít něco připravené, ale jestli chci zůstat u hokeje, to nevím. Během kariéry jsem se naučil jednu věc, a to, že se musíte stoprocentně soustředit na hokej, ne se k tomu starat ještě o nějaký byznys. To nejde dohromady.

Po třech letech, které jste strávil na farmě jste se vrátil do Dinama Riga, které hrálo KHL. Máte z té době nějakou šílenou příhodu, kterými je Rusko proslulé?
Vlastně většina měst, ve kterých jsem v Rusku hrál, za moc nestojí, ale mám i jeden konkrétní příběh. Jednou jsme museli letět ruským letadlem Jakovlevem a vedle mě seděl Američan. Než jsme vzlétli, tak celou palubu zahalil bílý kouř. Nevěděl jsem, co se děje a spoluhráč vedle mě začínal vyšilovat, že určitě něco hoří, začal se třást a říkal, že někam nepoletí. Nakonec to ale bylo něco s přetlakem v kabině, takže jsme přežili ve zdraví. A spoluhráč taky.

S Lotyšskem jste se rovněž podíval na dvoje olympijské hry. Jaký z nich máte nejsilnější zážitek?
Ty první v Soči byly opravdu dobré, navíc se nám dařilo, když jsme se dostali až do čtvrtfinále, kde jsme prohráli s Kanadou 1:2. Ten zápas proti tolika hvězdám si budu pamatovat do konce života. Bylo mi teprve třiadvacet, takže jen večeřet s ostatními pro mě byl zážitek, pár let zpátky jsem na ně jen koukal v televizi a najednou jsem s nimi seděl u stolu. Byl to skvělý zážitek, vidět třeba Jaromíra Jágra, jak se rozcvičuje před zápasem, nevěděl jsem jaký je, takže mě něco takového vůbec nenapadlo. Bylo zajímavé se zúčastnit zahajovacího ceremoniálu, chodit po městě a navštěvovat další sportoviště.

Potkal jste se tam také se Sandisem Ozolinšem, který je možná nejlepší lotyšský hokejista všech dob. Jaké pro vás bylo učení se od legendy?
Bylo to neuvěřitelné. Ještě rok předtím jsem o něm poslouchal v příbězích a za dvanáct měsíců jsme spolu naskakovali na oslabení. Byl to obrovský profesionál. Byl starší, hokej miloval a něco mě i naučil. Bylo hezké vedle něj jen sedět, jezdit s ním autobusem, koukat na to, jak se chová a komunikuje. Jsou to dobré vzpomínky.

Už jste zmínil zápas s Kanadou, jak se bránili megahvězdy jako Crosby, St. Louis nebo Bergeron?
Abych byl upřímný, v tom zápase jsem toho moc neodehrál, měl jsem nějaká tři střídání, ale pamatuju si, že jsem vypíchl puk Jeffu Carterovi, když na mě jel při oslabení. Když jsem ty hráče pozoroval, tak jsem si všiml, že mezi námi není až takový rozdíl, ale i ten malý rozdíl se strašně těžko dohání. Jsou to fantastičtí hráči a já měl nejlepší vstupenky v hale (usmívá se).

Vraťme se na loňský světový šampionát, kde jste získali bronzovou medaili. Jak hodně vám změnila život?
Zase tak moc se mi nezměnil, jsem pořád stejný, ale léto po šampionátu bylo šílené. Neměl jsem čas skoro na nic, proto jsem ti to chtěl letos vynahradit. Mohl jsem být doma a ne každou hodinu někam létat, ukazovat medaili a rozdávat autogramy. Letos se nám šampionát moc nepovedl, takže jsme měli spoustu času.

Poznávají vás stále lidé na ulicích?
Řekl bych, že ne. Ale čím víc šampionátů odehrajete, tím více lidí si zapamatuje vaše jméno, váš obličej a všímají si vás trochu víc, ale není to tak horké.

V Česku už působíte nějakou dobu. Jak se tehdy zrodil váš přestup do Zlína?
Bylo to rok poté, co se v Dinamu vyměnili trenéři. Vyrazil jsem do Zlína na try-out, ukázal jsem se v dobrém světle a plácli jsme si do konce sezony. Odehrál jsem tam tři roky a město si okamžitě zamiloval. Mám odtud dobré vzpomínky. Dali mi šanci, za kterou jsem velmi vděčný.

Jednu sezonu jste odehrál také v Třinci, kde jste nad hlavu zvedl mistrovský pohár. Je to váš největší úspěch, nebo bronz ze světového šampionátu je ještě něco víc?
Bronz v naší zemi rozhodně není něco, co bychom získávali jako na běžícím páse, byla to první medaile v naší historii, ale titul s Třincem byl pro mě osobně hodně uspokojující. V tom roce jsem začal v Brně, byl jsem vytrejdován a Václav Varaďa mi dal šanci hrát za Oceláře, za což jsem velmi rád. Bylo fajn hrát s takovými hráči jakými jsou Martin Růžička, Matěj Stránský nebo Petr Vrána. Tu sezonu jsem si užil, i když to byl covidový rok bez fanoušků.

Spousta lidí říká, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků, ale vy jste se ji naučil velmi slušně. Jak se vám to povedlo?
Když jsem byl druhým rokem ve Zlíně, tak jsme s manželkou chodili jednou týdně na doučování, ale většinu jsem se naučil v kabině od kluků, které jsem poslouchal. Navíc jsme v kabině měli Jakuba Ference, který je velmi chytrý, takže mě upozorňoval na to, co říkám špatně. Nejtěžší část pro mě jsou slova se "ř". Čtyři nebo Třinec mi prostě nejde přes pusu (usmívá se).