Představujeme patrony mládeže: Starší dorost – František Ptáček

Františku, co pro vás funkce patrona staršího dorostu obnáší?
Je to taková čestná funkce. Když jsem se nad tím zamyslel – kdo jiný by měl těmhle starším, ale pořád ještě mladým, klukům dělat patrona, když ne takový dědek jako já? (směje se) Aby viděli, že když se dobře a cíleně pracuje, dá se to dotáhnout daleko.

Jakým způsobem tým sledujete?
Vzhledem k tomu, že jsem se to dozvěděl relativně nedávno, zatím sleduju jen výsledky. Náš rytmus se už ale zaběhl a jsem domluvený, že se stavím na tréninku a začnu klukům předávat svoje zkušenosti. Hlavně obráncům, těm můžu dát nejvíc, když celý život na téhle pozici hraju. Na druhou stranu ale můžu poradit i útočníkům, jak na obránce.

Jaký vztah k vám hokejisté v tomto věku mají? Vzhlíží k vám s úctou?
Určitě je to úcta, respekt. Já ale doufám, že zároveň k sobě budeme mít blíž. Přece jenom i v A-mužstvu je to tak, že když mladí něco potřebují, mají jednodušší zeptat se mě než jít rovnou za trenérem. Už hodně věcí vím, takže jsem schopný jim poradit.

Jak vůbec vzpomínáte na svá léta v mládežnických kategoriích?
Za nás to bylo rozdělené na mladší dorost, starší dorost a pak už byli chlapi. Teď je ještě navíc juniorka. Malinko se to rozmělnilo a já myslím, že je ku prospěchu věci, že se v jednom týmu nekumuluje tolik ročníků. Pamatuju si, že v mladším dorostu jsem nejdřív moc příležitosti nedostával, první rok jsem trpělivě čekal na svoji šanci.

Když jsem tam byl ale druhým rokem, už jsem dostal čuchnout i ve starším dorostu. To mi strašně pomohlo. Pak jsem šel brzo i do ligy dospělých, i když ne do Sparty, ale měl jsem možnost hrát první národní za Slavii. Tam nastal v mé kariéře velký pohyb kupředu. Takže bych každému mladému klukovi doporučil, jakmile má možnost hrát chlapský hokej, ať to jde vyzkoušet. Dá mu to zase o hodně víc než juniorský hokej.

Říkal jste, že o výsledcích týmu máte přehled. Starší dorost začal skvěle a v tabulce je nyní třetí, z této strany tedy u vás musí panovat spokojenost.
Když člověk k týmu patří a sleduje ho, je rád, že má výsledky. Když to není jen o tom, že bych se jich zeptal, kdo vůbec hrál a jak to dopadlo. Jakmile jsem s tím týmem spojený, člověk má radost a výhry ho hřejí o trochu víc než normálně.

Jak probíhá vaše komunikace s trenéry staršího dorostu? Berou vás vedle sebe jako dalšího trenéra?
Spíš mě tak nějak sledují, jak pracuju. Nejenom na ledě, ale i okolo. Vždycky se každý můžeme od toho druhého něco naučit. Když mě viděli, snad poznali něco nového, a já jsem zase třeba koukal na jejich práci v posilovně. V tom je sport hezký, že se celý život můžeme od druhých učit a posouvat se dál. Nejenom sami sebe, ale i ten tým, který jako trenér člověk vede.

Je pro vás i tahle činnost impulsem k plánům po konci aktivní kariéry?
Připravuju se na to už delší dobu. Udělal jsem si trenérskou licenci B, jsou to asi dva roky, a rovnou jsem dostal nabídku jít na áčko. To jsem si ale rozmyslel, protože by to ještě bylo těžké skloubit s extraligou. Třeba Radek Bělohlav, se kterým jsme béčko dělali, šel pak na áčko a s vrcholovým sportem skončil. Pavel Patera si to taky vyzkoušel, a říkal, že to nejde dohromady. Po kariéře bych si ale chtěl trenérské vzdělání dodělat a věnovat se trénování naplno.

Ale doufám, že končit ještě nehodláte.
Uvidíme, co zdraví a jaké budou možnosti. Dneska je přece jen trend od svazu prosazovat mladé hráče, což bude na úkor nás, starších. Samozřejmě bych hrát chtěl, ale...