Návrat? Rozhodl zájem trenéra, prozrazuje Dominik Graňák

Dominiku, jaký byl váš první zápas po návratu do hradeckého dresu?
Jedním slovem: zajímavý. I náročný, ale v tom dobrém slova smyslu. Všechno se to událo velmi rychle, takže nebyl čas nějak přemýšlet. Musel jsem do toho skočit, ale to je někdy lepší. Cítil jsem se fajn. A samozřejmě jsem rád, že zápas dopadl tak, že vezeme výhru. I když jen za dva body. Věřím, že i mně to pomůže do dalších zápasů, které jdou nyní rychle po sobě.

Kolik jste vůbec stihl tréninků s týmem před zápasem? Neusnadnilo vám trochu aklimatizaci, že prostředí a i někteří spoluhráči vám jsou známí?
Přijel jsem v pátek večer, v sobotu jsem byl na ledě. Ale to byl dobrovolný trénink, takže nás tam bylo devět, nebyl to úplně klasický organizovaný trénink celého mužstva. V neděli ráno ještě klasické rozbruslení, které bylo také relativně krátké. Ale jak jste říkal, prostředí a i hodně kluků v kabině znám. A Vláďu Růžičku také. Už je to ale hodně dlouhá doba, kdy jsem pod ním hrál. I herní systém mužstva, ve kterém jsem hrál tuhle sezónu, je trošku jiný než v Hradci. Musím si na to maličko zvyknout, ale myslím si, že žádný zásadní problém to nebude.

Když jste se v Mountfieldu loučil, tak jste říkal, že se do Hradce budete vždycky rád vracet. To jste asi netušil, že si za něj ještě zahrajete, že?
To jsem tedy vůbec netušil. V hokejovém světě to ale tak chodí, nedá se nic na nějakou delší dobu předpovídat. To je ale takový všeobecně známý fakt, a tak to také beru. Dalo by se říci, že Hradec je v Česku mým druhým domovem, z hokejového pohledu a i z osobního, protože tu mám hodně příbuzných, takže město jako takové dobře znám, stejně jako prostředí na stadionu. Vracím se tedy do známého prostředí, na druhou stranu, za rok a půl se toho v kabině změnilo opravdu hodně. Je tu spousta kluků, se kterými jsem nehrál a byli to moji soupeři. Tým vypadá jinak, je tu také jiný trenérský štáb. Takže ano, známé prostředí, ale do úplně stejného se nevracím.

Jak vlastně váš návrat pod Bílou věž vzniknul?
Byla to velmi rychlá akce. Ještě ve čtvrtek jsem byl normálně na tréninku ve Varech. Po něm jsem se v šatně podíval na mobil a měl jsem tam několik nepřijatých hovorů a zprávu od Vládi Růžičky. Takže jsem mu zavolal nazpět a on se mě zeptal, jestli bych se chtěl vrátit zpátky do Hradce. Do konce sezóny. Já jsem řekl, že ano, ale že se o tom musím poradit s agentem. Moje smlouva to umožňovala, takže rozhodnutí bylo na mně. Původní iniciativa tedy nepřišla ode mě, ale rozhodnutí na mně bylo.

A proč jste se tedy tak rozhodl?
Měl jsem pocit, a i mi to bylo trochu naznačeno na začátku sezóny v Karlových Varech, že tahle sezóna je pro ně z velké části přípravou na tu další. Co se týká sportovní stránky i skladby týmu. Nyní jsem měl pocit, že to tak nějak vrcholí. Takže když přišla taková možnost, tak jsem se rozhodl odejít. Ale musím říct, že to rozhodnutí, že jsem tam před rokem a půl šel, stále beru jako správné. Byl to impuls a změna, kterou jsem chtěl a potřeboval. Ale i když jsem měl smlouvu na dva roky, tak jsme asi obě strany úplně nepředpokládaly, že tam vydržím tak dlouho. Ale vstoupila do toho všeobecně známá věc s koronavirem a všechno se to změnilo.

Už je to váš druhý návrat, ve Švédsku jste se před lety vracel do Rögle, nyní do Hradce. Jaké to pro vás je?
Je to určitě jiné. Do Rögle jsem se vracel asi po pěti letech, i tak jsem tam stále našel některé stejné tváře. Předevčírem jsem se o tom bavil s kluky, že je to asi rok a půl, co jsem odešel. Personální obsazení je samozřejmě trošku jiné, ale tím, že se prostředí v kabině nijak nezměnilo, tak to člověku přijde jako týden, co odešel. Když jsem byl mladší, tak jsem si na změny zvykal hůře, ale nyní je i tak trochu vyhledávám. Takže tohle je takové mezi, je to nové prostředí, ale ne tak úplně.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mountfield HK (@mountfieldhk)

Velmi dobře se znáte s trenérem Vladimírem Růžičkou, pod jeho velením jste nakoukl v dresu Slavie do extraligy. Jak velký aspekt ohledně vašeho příchodu zpět to byl?
Ty věci se dají interpretovat různě, ale je zkrátka fakt, že Vláďa Růžička mi jako osmnáctiletému devatenáctiletému klukovi dal šanci v dospělém hokeji. Je tu už tedy pěkná dávka let, ale hrál jsem pod ním myslím pět roků. A znám ho, to ale není ten nejdůležitější fakt. On řekl, že mě chce, že mě zná a ví, co ode mě očekávat. A to rozhodlo. Věřím, že spolupráce bude prospěšná pro obě strany. Vláďu znám velmi dobře jako člověka a myslím, že i on zná mě. Základní principy toho, jak funguje i jako osobnost poznám.

S jakým cílem do Hradce přicházíte?
Budu se snažit pomoct týmu v jakékoliv roli na ledě i mimo něj. Byl bych velmi rád, kdyby se nám povedlo s tímto mančaftem hrát v sezóně déle, než když jsem odcházel.

Kdo vás nejsrdečněji přivítal v kabině?
Ríša Nedomlel a i Smoli (Radek Smoleňák). Myslím, že on o tom z kluků věděl jako první. Je celkem známé, že Radek ví o hodně věcech jako první. Takže on mě přidal i do týmové skupiny. Ještě dříve, než se mi to zdálo vhodné (usmívá se). Ale tak to je Smoli.

Jak vás přivítal Lukáš Cingel? V Hradci byla vždy veliká kolonie Slováků a ta se v posledních letech zužovala a zužovala, až zůstal jen on.
Nevím, to by bylo lepší se zeptat jeho (usmívá se). Ale předevčírem mi naznačil, že je rád, že přišel někdo, kdo mluví slovensky, protože cítil velký tlak (směje se). Tak nevím, jestli mu nějak pomůžu. Lukáš je z hodně tradičního slovenského městečka, z Terchové, takže tam by asi nebyli rádi, kdyby věděli, že začíná mluvit česky.

Místo v kabině jste dostal stejné?
Nene, na mém místě je Čapíno (Zdeněk Čáp). Teď jsem na druhé straně vedle Smoliho a Jakuba Orsavy.

Nebudete potřebovat se na to pořádně připravit? Protože vedle Radka Smoleňáka budete mít asi celkem veselo, on je takový celkem hlučný.
Když jsem do kabiny přišel, tak byla atmosféra uvolněná, takže to bylo v pohodě. Ale nikoho nepřekvapí, že jsme se Smolim takové rozdílné typy, Radek je extrovert a já jsem spíše takový introvert. Budeme muset najít jistou rovnováhu (usmívá se).