Konečně na vítězné straně, oddychl si po premiéře Petr Šidlík

Petře, proti Vítkovicím jste nakonec vykouzlili tři body, ale dlouho to tak nevypadalo.
Vítkovice předvedly výborný výkon, měly hodně pohybu. My jsme dali ale o tři góly víc a zvládli jsme to lépe. Podstatné bylo, že jsme ubránili všechny přesilovky soupeře. Nám tam pak napadaly góly a vítězství je samozřejmě super.

Váš start a první třetina byla opět hodně ospalá, čím to tentokrát bylo?
Z posledních zápasů za Vítkovice vím, že na začátku je u nich vždy obrovská chuť to zlomit. Když ale dostanou jeden, dva góly, psychika jde hodně dolů. Tentokrát to bylo, myslím, podobné. Hrají dole, potřebují každý bod. Zápas měly dobře rozehraný, pak dostaly dva rychlé góly a psychicky to bylo pro ně těžké.

Dali jste dvě přesilovkové branky, které ale nebyly úplně typické pro početní výhody. Herně ale přesilové hry stále nejsou to pravé ořechové, že?
Já to nemůžu úplně posuzovat, jsem tady krátce. Ale je jasné, že z přesilovek se prosazovat musíme. Nakonec tam ty dva góly byly, takže tak špatné to nebylo. Něco si k tomu řekneme, zapracujeme na tréninku a bude to dobré.

Do prvního zápasu za Hradec jste vyfasoval do dvojice Oskarse Cibulskise, jak vám to svědčilo?
Super, já jsem byl spokojený. Angličtina mi nevadí, spolu se bavíme anglicky. Zatím si vůbec nemůžu na nic stěžovat.

Soupeře jste samozřejmě znal nejlépe ze všech. Přinesl jste do přípravy nějaké poznatky?
Kluci a trenéři se párkrát zeptali, jestli mají Vítkovice nějaké signály. Něco jsem k tomu řekl a něco se i potvrdilo na ledě. Ale opravdu mě až zaskočilo, v jakém tempu se hrálo. Jsem rád, že jsme to zvládli a že jsem konečně na té vítězné straně.

Jaké to bylo nastoupit hned ve svém prvním zápase v novém týmu proti bývalým parťákům?
Já jsem nikdy přestup během sezóny nezažil, je to poprvé v mém životě. Musel jsem to trochu vstřebávat, ale soustředil jsem se hlavně na sebe. Chtěl jsem pomoci týmu, do kterého mě vzali a předvádět to, co mi trenéři řekli. Snažil jsem se to zkrátka vypustit. Je pravda, že v týmu Vítkovic všechny znám a mám tam kamarády, některé z nich třeba i na celý život. Ale takový je hokej a na ledě to jde stranou.

Dokáže hráč a zejména obránce na ledě zkrátka přepnout a dohrávat soupeře bez ohledu na to, kdo to zrovna je?
Nakonec mi to takový problém nedělalo. Na tréninku do toho taky jdeme na sto procent a je jedno, jestli to jsou kámoši z kabiny. Taková je naše práce. Já nemůžu koukat doleva doprava a rozbalovat kolem sebe červené koberce, aby kolem mě soupeři chodili.

Jaké je pro hokejistu ze dne na den najednou hrát a trénovat úplně jiný styl hokeje v novém týmu?
Tohle byl pro mě nejtěžší bod celého přestupu. My jsme hráli hodně jiný systém, tady se hraje spíš aktivně, takže na to si zatím zvykám. Než si to zažiju, musím se hodně koukat kolem sebe. Ale myslím, že to bude otázka pár tréninků a zápasů. Naštěstí jdou v rychlém sledu, to je pro mě určitě pozitivní.

Trejd s Vítkovicemi se upekl hodně narychlo, stihl jste si o hradecké organizaci něco zjistit?
Pro mě to bylo ze dne na den, nečekal jsem to. V pondělí jsem došel domů a volal mi Jarda Bednář, že mě vítá v týmu. Ale Hradec znám, je to krásné město, a navíc to mám blíž domů. Kádr je tady silný, hráči mají spoustu zkušeností. Pro moji kariéru je to určitě plus, můžu se od nich učit a sbírat zkušenosti.

Znal jste někoho z kabiny nebo to byl pro vás skok do neznáma?
Znal jsem Kubu Lva z Vítkovic, taky Aleše Jergla nebo Štěpána Lukeše z Chomutova. Všechno bylo v pohodě, kluci mě pěkně přivítali, mají v kabině srandu. Hlavně Smoli (Radek Smoleňák) hodně vtipkuje a rozvíří debatu. Mám rád, když je v kabině pohoda, sranda a když se smějeme, než kdyby se to nějak škatulkovalo. Z tohoto pohledu je to v Hradci super.

Kromě hráčů ale moc dobře znáte i trenéry, že?
V Jihlavě jsem ještě chodil vypomáhat do juniorky, když tam trénoval Petr Svoboda. Nemůžu říct, že ho znám dokonale, ale potkávali jsme se a bavili se spolu. Pana Růžičku znám, rok jsme pod ním hrál v Chomutově. V tom byl ten přestup lepší, když jsem trochu věděl, co mám čekat.

Jak byste hradeckým fanouškům představil váš hokejový styl? Co vás zdobí?
Mám rád tvrdší hru, rád se srazím. Dát soupeři tělo a hned mu odebrat puk. Ale hraju i rád na puku, nejsem takový ten odpalovač. Když je potřeba, podpořím útok, mám rád hru v útočném pásmu. Ale snažím se hrát zodpovědně a dopředu nejedu, abych pak propadl. Dneska se tak hokej hraje, v pěti dopředu a v pěti dozadu. Když za mnou trenéři s něčím přijdou, budu to samozřejmě plnit.

Kromě českých angažmá za sebou máte i tříletou štaci v kanadské QMJHL. Lze si z kanadské juniorky vzít něco i pro českou extraligu?
V Kanadě to byly moje nejlepší roky jak hokejově, tak do života. A i když se to nevyvedlo tak, jak jsem si vysnil a představoval, tak mi to do života dalo strašně moc. Naučil jsem se jazyk a hokejově z toho těžím doteď. Kdybych se narodil znova nebo posunul čas, vydal bych se stejnou cestou.

V mládeži jste byl hodně úspěšný, na juniorském MS jste plnil dokonce roli kapitána. Přesun do seniorské kategorie byl pro vás ale dost pozvolný. Čím to?
Nejsem ten člověk, který je negativní a stěžuje si. Mě v tom přechodu ale dost zabrzdilo to, že jsem se vracel do prvoligové Jihlavy. U nás stále platí tabulky, vše je o penězích a bylo těžké vyřídit nějaké hostování. Kluci, kteří se vraceli se mnou třeba do Vítkovic nebo do Liberce, tak rovnou k extralize přičichli nebo pendlovali mezi extraligou a první ligou. Můj mateřský klub byla Jihlava a tam se dlouho nedařilo vybojovat extraligu.