Jérémie Blain: Našel jsem tu druhý domov. Co z češtiny jej děsí?

Jérémie, jak jste strávil léto?
Cestoval jsem, zároveň jsem také dost odpočíval a snažil se doléčit drobnosti z minulé sezony. Samozřejmě jsem rovněž dost času strávil v posilovně, párkrát jsem se byl sklouznout na ledě, tu a tam jsem si zahrál nějaký malý turnaj. Poprvé jsem se po několika letech podíval zpátky do Kanady, za což jsem rád, protože vidět se s rodinou je vždycky fajn. Ještě jsem byl v Turecku se svou přítelkyní, které odtamtud pochází.

Kdy jste se vrátil do Hradce?
Vzhledem k tomu, že přes léto bydlím v Praze, která je hodinu odsud, tak jsem tak nějak pendloval. Párkrát jsem se stavil za Kevinem Klímou s manželkou a malým. Ale úplně na pevno jsem se sem vrátil minulý týden před úvodním mítínkem, které jsme měli v neděli.

Co nové tváře v týmu? Jak zapadly?
Jsou tady s námi jen pár dnů, takže zatím těžko soudit. Ale z toho, co jsem viděl, tak jsou to kluci, kteří přesně zapadají do naší klubové identity, tvrdě dřou a hokej hrát umí. Pro mě je nejdůležitější, aby zapadli také do kabiny, protože když se vám takto promění soupiska, tak je velmi nářočné si udržet chemii. Ale vypadá to, že jsme na jedné vlně a pomalu se poznáváme.

Máte za sebou první trénink na ledě. Jaký byl?
Dobrý, ale tvrdý. Je to stále stejné, první dva týdny jsou velmi těžké, trenéři nás musí dostat do pracovního tempa, ale kvůli tomu jsme tady. Přišli jsme pracovat a zároveň si užít trochu srandy. V pondělí jsme měli fyzické testy, takže se nám ty první dva dny trochu natáhly. Musíme přežít první týden, pak už bude dobře.

Předpokládám, že přípravných zápasů už se ale nemůžete dočkat?
Rozhodně se těším na první zápas sezony. Bude příjemné vidět, jak do sebe všechny lajny s novými hráči zapadají. Přípravná utkání jsou fajn, ale mnohem víc se těším na ostrý extraligový start.

Jaké máte cíle do nadcházející sezony?
V týmovém sportu je velmi těžké si nastavit nějaký osobní cíl. Od doby, co jsem přišel do Hradce, jsme měli dobré týmy a tím směrem bych rád pokračoval. Dva roky zpátky jsme byli jedni z nejlepších, minulý rokem jsme měli trochu smůly. Přál bych si, abychom byli jedním z nejlepších týmů, a aby z nás ostatní mančafty měly respekt.

Pojďme se přesunout k vaší kariéře. Kdy jste se poprvé postavil na brusle?
Řekl bych, že někdy okolo čtyř let, přesně si to nepamatuji, ale podle mých rodičů zhruba tak nějak. Trochu víc jsem začal hrát o rok později, nějaký ten hokej tři na tři. Znáte to, vhodí se puk a všichni za ním letí.

Má vůbec Kanaďan jinou možnost než hokej?
Ne tak úplně. Hokej je prostě sport číslo jedna. V Kanadě se děti rodí s bruslemi na nohou. Některým dětem to úplně nesedí, ale když se rodiče rozmýšlejí na jaký sport dají svoje děti, tak většinu z nich napadne právě hokej. Podobné to bylo i u nás, navíc jsme si ho s bráchou zamilovali, takže nebylo co řešit.

Kdy vás napadlo, že se hokejem uživíte?
Asi někdy v juniorských letech, kdy se blížíte k draftu, poté jím projdete a začnete poznávat, co znamená být profesionál a co pro to musíte udělat. Strašně jsem se těšil, že budu profesionál, budu moct cestovat a řídit si život podle sebe. Velkou součástí, nejen hokejové kariéry, je také nějaké mentální nastavení, kdy musíte překousnout, že se vám zrovna nedaří, jinak to nejde.

Pro váš první rok v juniorech jste se z předměstí Montreálu přesunul do 150 kilometrů vzdáleného města Victoriaville. Jak jste zvládal odchod od rodičů?
Přechod pro mě nebyl vůbec složitý, naopak jsem si ho užíval. Dostali jsme náhradní rodiny, ale měli jsme spoustu času na tmelení kolektivu. Když nad tím takto zpětně přemýšlím, tak určitě byly dny, kdy jsem se chtěl vrátit domů, ale těch bylo pomálu.

V tamním týmu Victoriaville Tigres, který hraje v québecké juniorce, jste se potkal i s Andrejem Nestrašilem. Vzpomenete si na něj ještě?
Ano, vzpomínám. Byl to pro něj první rok v zámoří, neuměl ani slovo anglicky. Ale to asi zase přeháním, pozdravit asi zvládl (usmívá se). Je fakt šílené, jak ten čas letí a potkáváme se zase, ale už na druhé straně oceánu. Mě potom v půlce sezony vytrejdovali, ale on předtím bydlel kousek od mé hostitelské rodiny.

V roce 2010 vás poté ve čtvrtém kole draftoval Edmonton. Byla to pro rodinu velká událost?
Byl to moc hezký den. Celá akce tehdy probíhala v Staples Center v Los Angeles. Mamka s námi kvůli práci jet nemohla, takže jsme si s tátou, bráchou a bratrancem udělali pánskou jízdu, na kterou jsme vyjeli už týden před draftem. Šlo o můj nejlepší týden v životě, který skončil zlatou tečkou v podobě mého výběru. Bylo to magické. Mám z toho vzpomínky nadosmrti.

Ve stejném roce si Oilers vybrali také Taylora Halla jako celkovou jedničku. Měl jste s ním možnost strávit nějaký čas?
Další dva roky jsme poté jezdili na development kempy a snažili se dostat do prvního týmu. On byl jednička, takže jeho situace byla hodně jiná. Občas jsme něco prohodili, ale on není zrovna nějak hodně komunikativní, takže nemůžu říct, že bychom mezi sebou měli nějaký vztah, ale potkávali jsme se.

Poté jste několik let strávil mezi AHL a ECHL. Hlavně East Coast je tady v Evropě známá dlouhými cestami autobusem a ne zrovna nejlepšími vztahy mezi hráči…
Byl to tvrdý boj. Strašně těžko se to popisuje, musíte ty věci zažít, jaké je to sedět devatenáct hodin v autobuse a hrát šestnáct zápasů ve čtyřiadvaceti dnech. Tím vším jsme si museli projít. Na druhou stranu mi to tehdy připadalo jako správné řešení. Zpětně si myslím, že mi East Coast v kariéře pomohla, hlavně mentálně mě hodně zocelila všemi vzestupy a pády. Hrál jsem ve spoustě hezkých měst a se spoustou skvělých spoluhráčů, se kterými se do dneška přátelím, takže ty roky hodnotím pozitivně.

Po několika letech jste ale odešel do Evropy. Co vás přimělo podepsat v Rakousku?
Měl jsem toho plné zuby. Nevěděl jsem, proč mám ještě hrát v East Coast, navíc jsem měl i pár zranění. Moje hlava už zkrátka nebyla přítomna. Chtěl jsem hrát NHL nebo AHL a nebýt na druhé farmě. Zavolal jsem agentovi, řekl jsem mu z plných plic, že se na to můžu vykašlat a on se mě zeptal, jestli nechci zkusit Evropu. Ale já si popravdě nebyl jistý. Nakonec jsem šel do EBEL a hlavně během druhého roku v Innsbrucku jsem si zamiloval evropský způsob života. Navíc rakouská příroda je zkrátka něco úžasného a naštěstí jsem zase narazil na skvělou partu v kabině, což mi přesun velmi ulehčilo.

Poté jste se přesunul do extraligy, kde jste odehrál dvě sezony za Spartu a nyní vás čeká už pátá v hradeckém dresu. Co vás v Česku drží?
Pilsner (směje se). Už od úplných začátků jsem si zamiloval Prahu. Potkal jsem tam spoustu lidí mimo hokej, kteří se stali mými blízkými přáteli, takže mi s ní vzniklo takové pojítko. Zároveň se mi skvěle hrálo v plné O2 areně. I když jsem podepsal v Hradci, tak jsem byl dost často v hlavním městě, přestal jsem jezdit domů do Kanady, protože jsem v Česku našel druhý domov. Miluju místní kulturu i lidi.

Váš bratr Luc Olivier hrál také profesionálně, dokonce chvíli působil i v Evropě. Nepřemlouval jste ho, aby za vámi do Čech přišel?
Když jsem přišel do Čech, jeho kariéra už se kvůli strašně velkému množství zranění chýlila ke konci. Tehdy už nebyl schopen hrát na takové úrovni, kterou extraliga má. Ale kdybych tady byl o tři roky dříve, tak bych se o to určitě pokusil, bylo by fajn si s ním zahrát.

Jaká kanadská věc vám v Česku nejvíc chybí?
Naše národní jídlo poutine. Kdybyste se ptal obráceně, tak řeknu tu Plzeň (usmívá se).

Jak jste na tom s češtinou?
Chtěl bych se dostat na takovou úroveň, abych v češtině dokázal plynule komunikovat. Rozumím většinu, když trenér mluví v kabině, tak pochytím asi tři čtvrtiny, když je naštvaný a začne mluvit rychle, tak spíš třetinu. Když proti mně jde skupinka Čechů, tak rozumím, o čem se baví. Znám hodně slovíček, ale je pro mě velmi složité je poskládat dohromady. Během příštího roku bych se chtěl dostat do stavu, kdy budu schopný mluvit, přízvuku se ale nezbavím nikdy.

Takže můžeme očekávat rozhovor v češtině?
Víte co, to by mě donutilo se češtinu opravdu naučit. Řekněme, že po sezoně to můžu zkusit (usmívá se).

Když jste přicházel do Hradce, tak jste říkal, že „Ř“ vás vytáčí do nepříčetna. Je to pořád stejné?
Stále kvůli tomu mám chuť přestat se učit česky. Já fakt nevím, neznáte nějakého logopeda? Možná bych se mohl nechat zhypnotizovat, pak bych se probudil a najednou ho uměl (usmívá se).